A máme tady třetí pocomebackovou řadovku německých řezníků z DESTRUCTION. Album sice vyšlo již před půl rokem, ale ke mně se dostalo až s několika měsíčním zpožděním. Kapela DESTRUCTION platila vždy spolu s KREATOR za nejlepší a nejvlivnější evropský thrash metalový spolek 80. let. Jejich čtyři řadovky,dvě minialba a jeden excelentní živák budou zřejmě vždy patřit do zlatého fondu tohoto brutálního stylu. V roce 1999 DESTRUCTION zahajují masivní comeback na vyhlášeném festivalu ve Wackenu a o rok později přichází albový comeback v podobě razantního, nicméně na nové nápady chudšího alba „All Hell Breaks Loose“ (chudšího tím myslím v porovnání s klasikou z 80. let, jinak je to album nadprůměrné). Rok 2001 přinesl nevýrazného následovníka „The Antichrist“, a tak jsem byl při třetím výkopu zvědav, jestli se kapele podaří napravit svou mírně pošramocenou reputaci. A zároveň nevěřil, že by se to vůbec někdy mohlo ještě povést. A ono to vyšlo. Pak že do třetice všeho dobrého neplatí.

Deska startuje ultrarychlou vypalovačkou „The Ravenous Beast“ a první čeho jsem si všiml, byl masivní kytarový zvuk – absolutní thrashová riffořežba. Následuje titulní „Metal Discharge“ a to už se pila dostává do stabilního tempa tak jak ho známe z alb „Eternal Devastation“ a „Release From Agony“. Další výbornou věcí je Schmierův návrat k hrdelnímu až dávivému stylu zpívání (řvaní), který k této kapele vždy patřil. Minulá dvě alba mě právě díky jeho melodičtějšímu vokálnímu výrazu, který mi spíše připomínal jeho projev z HEADHUNTER, nepřišla tak zdařilá. Čtvrtá „Fear Of The Moment“ je megabrutální vše živé zabíjející harpie, která obsahuje jak skvělé riffy, tak typický Schmierův řev šílence v posledním stádiu schizofrenie. Pátá „Mortal Remains“, zahájená výkřikem jako z památné pecky „Invincible Force“, je jedním z absolutních vrcholů, grandiózní ukázka thrashového mistrovství. Kytary jsou přímo velkolepé a v závěru pak vyseknou skvělé sólíčko. I přesto, že DESTRUCTION prožívali své nejslavnější období okolo alba „Eternal Devastation“ z roku 1986, kdy hráli ještě (stejně jako nyní) ve třech, vždy jsem měl radši jejich pozdější období, kdy ve čtyřech  s posilou v podobě excelentního kytaristy Harryho Wilkense, který byl autorem všech těch schizosólíček z alb „Mad Butcher“, „Release From Agony“,“Live Without Sense“ a „Cracked Brain“, získali na daleko větší síle. Třeba na posledně jmenované a jediné bezschmierovské desce „Cracked Brain“ z devadesátého se dá s klidem hovořit o bravurním psychotickém technothrashi. Vraťme se zpět do současnosti. Další pecka „Desecrators Of The New Age“ je zároveň singlem a klipovkou. Ale nebojte,  v žádném případě se nejedná o nějakou polovičatou, pro širší posluchačskou obec přijatelnou skladbičku. I když zde Schmier v refrénu lehce sjíždí do vyzpívávanějších headhunterovských poloh, jedná se pořád o kvalitní nářezovou pecku. Je to zvláštní, u každé jiné kapely jsem rád, že se zpěvák vyvíjí, lepší, nahrazuje řev zpěvem, ale u DESTRUCTION mi melodičtější polohy nikdy neseděly (naštěstí jich moc není). Celý ten masakr po čtyřiceti minutách zakončuje skladba „Vendetta“, která dýchá neuvěřitelně zlověstnou atmosférou a dává vzpomenout na zabijácké album „Release From Agony“ z osmaosmdesátého. Znovu skvělé riffy Mika Sifringera, precizní Marc Reign za škopky a nad vším charismatický Schmier, který na této desce předvedl opravdu nejvýraznější výkon od živáku „Live Without Sense“.

DESTRUCTION na novém albu zůstali věrni pravověrnému thrashi, desku opatřili moderním maximálně vyšperkovaným zvukem. Oproti dvěma předchůdcům mi „Metal Discharge“ přijde jako opravdovější, tvrdší, zabijáčtější, zkrátka lepší . Toto je ten pravý comeback – krvelačný Sifringer, zabijácký Reign brutálně šílený Schmier. Fantastický DESTRUCTION.